Po registraci a vyřešení zapeklitého problému s chybějícím trikem jsme přejeli k ubytování, kde jsme nakonec úspěšně přespali. Kdybyste viděli tu zmatenou paní na recepci, divili byste se tomu 🙂
Čas mezi jednotlivými běhy jsme trávili různě…
Ale když nastala chvíli vyběhnout, byli jsme připraveni…
…vyrazit naplno!
A naplno i doběhnout.
A předat štafetový kolík dál.
Únava neúnava…
Takto krásně mě lákal můj první úsek. Byl tak krásný, že ho ani nešlo běžet rychle 😉
Ke konci úseku mi Radim přišel kus cesty naproti, což bylo skvělé a moc mě to potěšila, jelikož už jsem propadala skepsi, že to nikdy neskončí… Skončilo, a to tak, jak vidíte na obrázku…
Místo zaslouženého odpočinu jsme mokli a objížděli objížďky…
Ale takhle jsem už čekala vzorně na své další (a poslední) předávce…
A vzhůru do toho!
Opravdu vzhůru… můj druhý úsek měl sice jen 8 km, ale byl to jeden velký kopec.
Takže jsem byla ráda, že můžu kolík předat zase dál Jurajovi, ten Martinovi a Martin…
…Radimovi již s noční výbavou.
Moment předávky se rozmazal, jak rychle to proběhlo 🙂 A Radim vyrazil na první úsek po tmě. Rozeznat ho na další předávce byl oříšek…
… ale zvládli jsme to 🙂 Poznáte ho?
Svůj druhý turnus jsme skončili před půlnocí na této krásné předávce v Hluboké nad Vltavou a pak se nám podařilo urvat tři hodiny spánku na louce, a ráno opět do toho…
Radim už mává na přibíhajícího Martina, aby mohl vyrazit na svůj poslední úsek…
…tááák…
A jedem!
Uf… je to za ním…
A na scéně je opět Martin, který si v poslední rotaci dal celkem 3 úseky. Wow.
V mezičase jsme měli i takovéto výhledy…
… krása a romantika…
… tak akorát na selfíčko…
…a šup šup dál… Tady už Radim naviguje Martina na konec posledního Martinova (i celého týmu) úseku.
Poslední krátká porada a frčíme do cíle. Teda, auto č. 1 frčí do cíle. Auto č. 2 běží posledních 6 úseků a řeší nehodu s autobusem.
Před cílem ještě nemohlo chybět foto z místní nejoblíbenější vyhlídky. Kdo to neviděl, jako by to nebyl 😉
No a takto to vypadá, když jste v cíli skoro první (tedy, jen auto č. 1 samozřejmě :-D)
