Ubytovali jsme se v centru Bělehradu, jak jsme zjistili, přímo u hotelu Moskva – ale nikoliv v něm! Po chvíli odpočinku tedy stačilo vyjít z domu – a byli jsme přímo ve víru velkoměsta.
Ulice v centru Bělehradu jsou neskutečně živé a plné místních obyvatel. Dnes se tu navíc pohybuje podezřele mnoho podezřele vysokých osob; je to důsledek toho, že o tomto víkendu se tu koná závěrečný turnaj (Final four) těch nejlepších basketbalových týmů a zdá se, že všichni fanoušci vyrazili do ulic.
Naším hlavním cílem bylo vojenské muzeum v Kalemagdanské pevnosti. Před ním stojí tento exemplář slavného prvoválečného 305mm moždíře vyráběného ve Škodovce, jeden ze tří zachovaných kusů na celém světě.
Do muzea jsme mířili už při naší návštěvě Bělehradu loni – ale mělo tehdy zavřeno. Dnes jsme tedy přišli znovu – a znovu nám bylo řečeno, že je zavřeno. Naštěstí se ale ukázalo, že je to proto, že se dnes koná muzejní noc, a muzeum se na ni chystá a otevře se tudíž až večer. Tím pádem jsme získali spoustu času toulat se po Bělehradě.
Tradiční návštěva knihkupectví měla poněkud dobrodružný průběh – kromě srbské kuchařky jsme totiž našli průvodce po Bosně a Hercegovině a po Černé Hoře, které by se nám velmi hodily. Jediný zádrhel byl v tom, že jeden byl v němčině a druhý v srbštině… Po marné snaze objevit někde v jiném knihkupectví jejich anglické varianty jsme nakonec pořídili tyto pro nás náročnější jazykové mutace – abychom hned za rohem narazili na knihkupectví, které oba průvodce v angličtině nabízelo! K mému překvapení nám německého a srbského průvodce v původním obchodě naprosto bez problémů vzali zpět a vrátili nám peníze :-O A vůbec je možno říct, že jsou tady na nás všichni všude zatím moc hodní 😉
Zakotvili jsme na chvíli v restauraci přímo na hlavním náměstí. Atmosféra Bělehradu je… prostě jiná. Nejvýstižnější slovo asi opravdu je: živější.
Okusili jsme i zmražený jogurt – je to sice specialita italská, ale zdá se že Srbové se nechali inspirovat velmi kvalitně. Mňam!
A ano, nakonec se nám podařilo na třetí pokus skutečně navštívit bělehradské válečné muzeum. Myslím, že moje nadšení je ze snímku jasně patrné;-)
Být v Bělehradě a nejít se ještě jednou podívat na soutok Sávy s Dunajem z kalemegdanské pevnosti, to je jako být v Srbsku a nedat si čevapčiči. Tuto reportáž tedy končíme fotografií západu slunce nad Zemuní.
