Vyrazili jsme na čtyři dny na naše milované Slovensko. Ubytovali jsme se v našem oblíbeném penzionu v Driečné, kde je to super, akorát s internetem jsou tam trochu na štíru. Hned po příjezdu přitom Radim potřeboval poslat jeden mail, tak jsme asi trochu prudili majiteli, jelikož nás nakonec k sobě pustili na počítač do kanceláře. Mail Radim poslal, a zbytek času byl relativně radiový klid. Tak doufám, že to do příště s tím internetem moc nezlepší.
Hned druhý den jsme vyrazili do terénu hledat zákopy.
Z každého výletu pořizujeme dvě ikonické fotky – jednu, jak Radim ukazuje, a druhou, jak já jdu. Tak tohle je ta druhá.
Terénní výzkum v Karpatech není žádná selanka.
Ani dostat se na pařez pro lepší výhled, když už máte v nohách spoustu kilometrů, zákopů a spadlých kmenů…
Ale bylo nám tam dobře, moc dobře.
Bylo tam totiž nádherně.
I na nějakou kulturu došlo.
Druhý den jsme měli velký výběr možností, ale zvolili jsme konec Slovenska a začátek Polska.
Na konci Slovenska a začátku Polska jsme si pořídili toto krásné selfie a pak nás již čekal nejdramatičtější část výpravy, a to škrábání se do prudkého kopce.
Kopec byl skutečně prudký, a místy na něm byl ještě i sníh. Zde jsem se snažila tvářit příčetně pro fotografa, ale tep mám tak 250. A přitom se utěšuju tím, že takové kopce je vždycky lepší lézt nahoru než slézat dolů…
Odměnou nahoře byly třeba tyto úžasné bledule.
A skupinka archeologů obdivujících, co vypátrali. Nicméně po krátké rozpravě se ukázalo, že se mi splní můj sen, a to slézat ten příšerný kopec i dolů, jelikož druhá skupina archeologů podnikala zajímavý výzkum v místech, odkud jsme sem přišli.
Takže nás čekal prudký sešup. Dvakrát jsem upadla a chvíli ten kopec nesnášela.
Jeho jediné štěstí (toho kopce) bylo v tom, že jeho prudkost nejde zachytit, a tak mi to čtenáři tohoto blogu nejspíš neuvěří a já na to i možná brzy zapomenu.
I třetí a poslední den nás čekal výlet do kopce, do lesa a po zákopech. Bylo nádherné počasí a (přes počínající únavu) i skvělá nálada.
Bylo dokonce tak krásně, že na mě přišla touha na chvíli se vyzout a jít jen tak po vyhřáté trávě. Říkám sice „na chvíli se vyzout“, ale pravda je, že už jsem se od té chvíle prakticky moc neobula, jaro je tu 🙂
Fotek nás dvou, jak se prodíráme lesem, už tu bylo dost, tak teď už sem dám jiné – třeba zbloudilého vojína, jak se snaží po kolejnici dojít ke své jednotce…
