Ráno den čtvrtý. Původně jsme měli jít z Jablonice do Košarisk, což mělo být zhruba 24 kilometrů. Toto poslední ubytování jsme však neměli zamluvené a když tam Radim volal, tak mu řekli, že s nejsou o velikonočním pondělí v provozu (na Slovensku jsme narazili na víc věcí, které s ohledem na Velikonoce nebyly v provozu). Chvíli jsme vymýšlili náhradní variantu, což nebylo zrovna snadné, ale nakonec se podařilo zajistit náhradní ubytování v Dobré Vodě. Tím se nám naše dávka kilometrů zkrátila asi zase na zhruba 10 kilometrů. No, nebudu popírat, že se mi to hodilo a líbilo. Moje nohy ještě zdaleka nebyly na další velkou etapu připravené. No ale teď pozor! Naše putování do Dobré Vody jsme opět zahájili s pomocí vysoce důležité železniční trati Kúty-Trnava, a opět jsme se svezli do zastávky Buková. No, není to právě efektivní způsob, jak přejít Malé Karpaty, ale rozhodně je působivý…
Tady jsme na začátku trasy kousek od Bukové.
Cestou byly opět nějaké louky, na jedné z nich složil Radim velikonoční báseň! Očividně nám takové volnější tempo svědčilo, minimálně Radimově kreativitě 🙂
Nejdřív jsme zamířili do ubytování, kde se ukázalo, že paní provozní (jinak matka pána, u kterého to Radim objednával) o nás vůbec neví a nemá žádný pokoj připravený. Nicméně nechala nás složit batohy, podělila se s námi o jejich soukromé řízky se salátem, a večer nám dokonce uvařila čaj a večeři. Sice to bylo se slovy „papkejte, aspoň pak bude pokoj“, ale nám to bylo už celkem jedno.
Dobrá Voda je taková vesnička uprostřed Karpat, kde bylo na Velikonoční pondělí skoro všechno zavřeno. Ale stály tam čtyři autobusy, a jeden z nich jsme pak dokonce viděli odjíždět!
Poblíž Dobré Vody byla taková zajímavá zřícenina. Jak člověk neměl batoh, tak se mnohem líp šlapalo 🙂 Z hradu mám několik zážitků – jednak bylo zajímavé, že k němu vedla červená stezka skrz hřbitov, pak bylo zajímavé, že se nás cestou jedna paní ptala, co to tady kolem roste za stromy (nejistě jsem odvětila, že buky) a pak to, že jsem se při čůrání, které bylo samo o sobě dost náročné s ohledem na počet návštěvníků, jsem si poprdlila zadek. Ale jinak super 🙂
Radim hrad prolezl skrz na skrz. Pak jsme se ještě vypravili do hospody, kde aspoň čepovali pití. Nějaký místní pán, již značně posilněný, mě tam vyšlahal po rameni. Pak odjel ten autobus a my se vydali na ubytování. Tam jsme poseděli na terase, slupli večeři a odebrali se na poslední karpatský nocleh. Škoda, škoda, tento nádherný výlet se začal neodbytně chýlit ke konci…
