Ach, poslední den se začal. Šlo o úterý, byl všední den, dopolední duben, byl Karpat a lásky čas… Počasí se dramaticky změnilo. Místo pálícího slunce se zatáhlo a foukal vítr. Studená fronta se blížila, ale já mám takové počasí ráda.
Terén byl různorodý, ale les je snad fotogenický vždycky.
Radim a les, co víc si přát! :-*
Viděli jsme mloka! Všiml si ho Radim a po laních to bylo jediné druhé zvíře, které jsme viděli…
Naší cílovou stanicí byla Brezová pod Bradlom. Původně to měla být Myjava, ale po všech těch změnách plánu jsme se rozhodli dojít jen sem. Bylo to asi 13 kilometrů, což vzhledem k tomu, že mě předchozí den dost rozbolela levá noha, bylo tak akorát. Dohodli jsme se, že úsek Brezová – Javorník si dáme někdy jen tak, jako jednodenní výlet. V Brezové máme dva zajímavé zážitky – jeden je Jurkovičův hrob na místním hřbitově, jelikož Brezová je další rodisko rodičov významného umělce (to první je Miková, kde se narodili rodiče Andyyho Warhola).
Jurkovič navrhl i tuto krásnou bránu… Další zajímavý zážitek bylo jídelna, kde jsme obědvali. Nenašli jsme žádnou funkční restauraci, jen jídelnu, která připomínala školní (ale nebyla). Dali jsme si bravčový rezeň na šampiňónoch s kapustovým šalátom a byli jsme úplně spokojení.
Po obědě a návštěvě hřbitova jsme spěchali na autobus, kterým jsme se svezli do Jablonice (pamatujete, kde jsme spali třetí den?) a odtud jsme potřetí během tří dnů využili trať Trnava-Kúty a nechali se zavézt do Kút.
Cestou Radim ještě posvačil zbytek slaného müsli, které jsem jako experiment brala s sebou (pamatujete na ty gastrotoulky?)
A v Kútech jsme přesedli na vlak do Břeclavi, tak na vlak do Vojkovic a ve čtyři hodiny jsme byli doma. Já jsem pak ještě regenerovala další tři dny, ale to už je jiný příběh. Malé Karpaty jsou tedy za námi… Už se těším na ty Bílé! Díky, lásko. Bylo to nádherné!
