Jaký byl náš výlet do Slovinska? Jedním slovem skvělý. A rozporuplný… Slovinsko je totiž skvělé, horší už je to se Slovinci. Nějak se nedokážeme zbavit dojmu, že se nás snaží stále přečůrat… Ale pěkně od začátku… Přijeli jsme do Slovinska v sobotu odpoledne a jako první jsme se rozhodli zastavit v Postojné, což je městečko, kde leží asi nejslavnější Slovinská krasová jeskyně téhož jména. A hned to s tím přečůráváním začalo, protože už jen abychom mohli zaparkovat, jsme museli zaplatit 5 eur, a to jsme ještě nevěděli, co nás čeká dál. Když jsme zjistili, jak je areál obří, a že za vstup do jeskyně se platí 25 eur, rozhodli jsme se pro jiný program – zadarmo a ještě bez lidí. Na krasu.Takto to tam třeba vypadalo. Pohybovali jsme se převážně poblíž jedné vesničky, bylo tam moc krásně a taky tam bylo překvapivě mnoho třešní (jako stromů). Skoro na každém rohu nějaká byla. Svítilo sluníčko a bylo to super.Podvečer jsme se přiblížili do našeho městečka Štanjel – vidíte ho za námi – skutečně starobylé městečko, moc krásné.Dalo se do něj vjet takovouto krásnou a úzkou bránou. Radim na fotce právě ověřuje, jestli ta auta skutečně mohou tudy projet. Mohou. Náš kamarád Jirka to zvládl. My jsme se rozhodli zůstat na bezpečném parkovišti před bránou a k ubytování chodit raději pěšky.Náš dům vypadal takto – taktéž starobylý, včetně všech těch dávných vymožeností, jako třeba zima nebo špatný internet 🙂 Ale majitel byl super chlapík, internet do dalšího dne zařídil špičkově, a dokonce nám věnoval láhev vína, asi 16 vajec a skleničku marmelády. Tak možná všichni ti Slovinci nebudou špatní, ale ach ten jejich systém…Nás pokoj vypadal takto. První noc jsem se trochu bála, v takovém starém domě, ale pak už to bylo v pohodě.Druhý den ráno jsme jeli do italského městečka Monfalcone, kde je venkovní zákopové muzeum, v němž jsem ještě nebyla. Jestli je možné o zákopech říct, že jsou pěkné, tak tady to tak bylo.Z Monfalcone jsme se přesunuli k jezeru u městečka Doberdob, které je „seasonal“ – to znamená, že třeba v létě vyschne. Nebylo moc hluboké a bylo prorostlé rákosem. V době první světové války existovalo a sloužilo jako zdroj pitné vody. Dnes možná slouží tak jako místo k pozorování ptáků, koupat se v něm nedá. Na obrázku je vidět, jak zahřmělo a po chvilce začalo pršet. Tak jsme se předunuli do nedaleké restaurace, což byla nesmírně zajímavá zkušenost. Vůbec jsme tam totiž nezapadli – ostatní návštěvníci tam byli v gala, všichni měli reservé a obědvali seriózně a dlouho. S námi si personál moc nevěděl rady, ale ochotně donesl, co jsme si objednali. Moje jídlo dokonce nějak zapomněli, nebo nepochytili, takže se nás pak dvakrát ptali, jestli je to OK, že mám jen brambory. No, nechali jsme je v tom a neřešili jsme to. Při placení jídla, které stálo 20,10 eur, číšník Radimovi po té, co mu Radim podal dvacetieurovou bankovku řekl, že je to dobrý, a Radim o tom od té doby hovoří tam, že jsme tam vlastně dostali spropitné 🙂 A má pravdu 🙂Další bod programu bylo muzeum Monte San Michele, které nás zaujalo svou digitální expozicí. Radim šel dokonce do virtuální reality. Já jsem se bála, co bych v ní viděla, a připadla mi tak ta historická role tento okamžik zdokumentovat.Následující den už jsme celý strávili s Jirkou a jeho syny. Hodně se chodilo, jezdilo a ukazovalo. Bylo totiž na co!Sledujete ty parádní výhledy?Hory se zasněženými špičkami mají něco do sebe… takovou majestátnost, před kterou se cítím malá a pokorná…Navštívili jsme taky tuto rozhlednu. Radim s Jirkou už tu párkrát byli, vždycky byla zavřená. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Přestože personál tam byl a viděl, že jsme z daleka a dokonce s sebou máme vojáka v uniformě, odkázal nás, ať přijdeme jindy.Tak jsme se aspoň pokochali výhledy z okolí rozhledny.A pak jsme přejeli na tento rozhledný sloup. Nahoru vedly jen šprušle, tak jsem se rozhodla zdokumentovat to ze země.Třetí den naší výpravy byl v plánu Terst a pobřeží. Začali jsme tedy Terstem a zaparkovali (po krátkém hledání místa) prakticky na mořském břehu.Moře a Radim, co víc si přát?Navštívili jsme katedrálu s touto úchvatnou mozaikou…… i vedlejší zvonici……se zvony, které později skutečně zvonily.Nevynechali jsme ani místní antikvariát a knihkupectví, kde jsme zakoupila italskou kuchařku.A já jsem neodolala místní zmrzlině. Pak už jsme Terstu zamávali a přejeli kousek dál po dálnici do Slovinského Koperu. Malého městečka u moře s velkým přístavem.V Koperu byla malá městská pláž, a tak jsem neodolala a v moři jsem si vykoupala symbolicky aspoň nohy. Vzhledem k tomu, jak studený byl vzduch, už voda působila vlastně docela teple.Městečko bylo moc sympatické. Většinu času jsme pozorovali přístav, ať už z břehu nebo z této krásné věže.Je to fascinující věc, takový přístav. Sledovali jsme vykládání a odvoz kontejnerů, nebo vyvádění té velikánské lodi na volné moře. No a jak jsme náš výlet do přímořského městečka zakončili?Smaženými kalamáry! A to už je opravdu všechno. Další den už jsme se jen probudili a jeli jsme domů.
